Ucelené jednotky elektrické i motorové a vozidla v nich řazená
Motorové/elektrické ucelené jednotky a vozy
Pro označování motorových jednotek či vozů se používá kombinace znaků katakany a čísla:
キ (ki) - Motorový vůz/ vůz v ucelené motorové jednotce. Není-li stanoveno jinak, je vybaven spalovacím motorem.
Pro označování elektrických jednotek/vozů se speciální znak nepoužívá. Jejich řada je kombinací znaků vozů popisující účel vozu (řídící/vložený/motorový) + vozová třída + případně další doplňující znak a čísla. Další znaky u vozů jsou pro obě trakce shodné:
ク (ku) - řídící vůz (elektrický)
モ (mo) - motorový vůz (elektrický)
サ (sa) - vložený vůz (nerozlišuje se trakce)
u motorových vozů/jednotek je na druhé pozici za znakem キ
ハ (ha) - vůz běžné třídy (naše 2. třída)
ロ (ro) - "green car" (naše 1. třída)
シ (ši) - restaurační vůz
ネ (ne) - lůžkový vůz
Číselná řada pak udává kombinaci napájecí soustavy a napájení trakčních motorů: 1xx (DC/DC), 2xx (DC/AC), 3xx (DC/ dual), 4xx (dual/DC), 5xx (dual/AC), 6xx (dual/ dual), 7xx (AC/DC) a 8xx (AC/AC). Řady 9xx jsou vyhrazeny prototypům. Od 1. 4. 1987 jsou touto řadou též označovány nové typy lokomotiv všech trakcí.
1-Kiha 40 a její deriváty
Motorový vůz KiHa40
Motorová jednotka KiHa47
Motorová jednotka KiHa48
2-KiHa58 a její deriváty
Tato série vozů byla určena pro ty méně elitní expresy a ve volném čase jezdily i na osobních vlacích. Máme vozy řazené v expresu "Jufu" (Hakata - Kurume - Oita - Beppu) dle řazení z roku 1975. Součástí jsou následující typy vozů:
Motorový vůz KiHa58-400
Motorový "greencar" (vůz první třídy) KiRo28
Máme jeden vůz. Model
Motorový vůz KiHa28-2300
Máme jeden vůz. Model
Motorový vůz řady KiHa65
3-Motorová jednotka KiHa66
Jedná se o ucelenou jednotku tvořenou vozem KiHa66 (vlevo, s toaletou) a KiHa67 (vpravo). Jsou určeny pro expresy s občasnou vozbou příměstských vlaků. Místo původně plánované velké série skončilo u 15 jednotek. Všechny jezdí kolem Fukuoky.
Máme 2 jednotky, jedna z nich má motor, druhá je vlečná. Jednotky jezdí sólo, dvojce jednotek nebo spojeny s expresem "Jufu". Představují expres "Hita".
4-Motorová jednotka KiHa81
Tato motorová jednotka byla začátkem 60. let elitou na neelektrifikovaných tratích. Pro nedostatečný výkon však byla na sklonově náročnějších tratích nahrazena výkonnější řadou KiHa181. Oba typy se držely na špici až do devadesátých let, kdy pokračující elektrizace a nové motorové vozy tyto jednotky vytlačily do šrotu. Poslední jednotka byla odstavena v roce 2007.
V modelu naše jednotka představuje limited express (tokkjú) Hamakaze z Ósaky do Tottori přes Fukučijamu a Tojoóku.
Čelní vůz KiHa82
Máme 3 čelní vozy. Model
Motorový vůz KiHa80
Motorový "GreenCar" KiRo80
Máme 1 vůz. Obdoba vozu 1. třídy. Model
Restaurační vůz KiŠi80
Máme jeden vůz. Model
Jednotka jezdí standardně řazená KiHa82+KiRo80+KiŠi80+KiHa80(M)+KiHa80+KiHa82+KiHa80+KiHa80+KiHa80+KiHa82. Poslední 4 vozy se odpojovaly v Tojoóce.
5-Motorová jednotka KiHa91
Jednotka KiHa91 je prototyp jednotek KiHa56 a KiHa181. Vznikla jako výkonnější varianta jednotky KiHa80, vyrobeny byly pouze 2 jednotky. V letech 1963 - 75 byla jedna z nich nasazována na expres "Kiso" (Nagoja - Šiodžiri), a je předlohou naší modelové jednotky. Jednotku tvoří 7 motorových vozů KiHa91 a jeden vložený "GreenCar" KiSaRo90.
Motorový vůz KiHa91
Vložený "GreenCar" KiSaRo90
Máme 1 vůz. Model
A jedna ukázka z provozu vlaku "Kiso" Historický snímek
6-Motorová jednotka KiHa181
Jedná se o typ motorových jednotek určených pro expresní vlaky na sklonově náročných tratích. Vychází z prototypové řady KiHa91, vzhledově však velmi připomíná starší typ KiHa81. Vyráběny byly v letech 1968-72 a v plném provozu vydržely do devadesátých let, kdy postupná elektrifikace a nové typy motorových vozů znamenala útlum v jejich nasazení. Na expresu "Hamakaze" z Kjóta přes Kóbe do Tottori však vydržely až do roku 2010. Poté byly zbývající motorové jednotky prodány do Myanmaru, kde stále jezdí.
Čelní vůz KiHa181
Máme 3 vozy. Model
vložený vůz KiHa181
Motorový "GreenCar" KiRo180
Máme 1 vůz. Model
Restaurační vůz KiSaŠi180
Máme 1 vůz. Model
A pro ukázku předloha pro náš "expres" Matsukaze Fotka
7-Elektrická jednotka 181
Jedná se o jednotku určenou pro expresní vlaky pod stejnosměrnou trolejí s napětím 1500 V. Částečně se jedná o modernizaci starších jednotek 151 a 161 z konce 50. let, částečně jde o nově postavé vozy z konce 60. let. Jezdily řazené jako 9ti a 12ti vozové jednotky. Jejich útlum přinesla nová trať Džoecu šinkansen a nové elektrické jednotky řad 183 a 189. V polovině 80. let tato řada mizí.
Řídící vůz KuHa181
Máme 2 vozy. Model
Motorový "GreenCar" MoRo181 004
Motorový "GreenCar" MoRo180 004
Předlohy obou "GreenCarů" jsou rekonstruované vozy ex MoRo151 004 a MoRo150 004. Tyto dva vozy byly dne 27. 6. 1963 zařazeny do zkušební jednotky B4, která spolu s druhou jednotkou B3 jela u stanice Fudžieda na trati Tokaidó rychlostí 163,7 km/h, což byl tehdy platný světový rekord pro úzký rozchod.
Motorový vůz MoHa181
Motorový vůz MoHa180
Máme 3 vozy. Model
Vložený vůz SaHa180
Máme 2 vozy. Model
Restaurační vůz SaŠi180
8-Elektrická jednotka E231-500
Tato jednotka jezdila po Tokijské okružní trati Jamanote ve špičkovém intervalu 2 minuty. Od ledna 2020 ale je z provozu stažena a nahrazena novou řadou E235. Kdo však byl po roce 2002 v Tokiu, tak se s touto jednotkou svezl. Jezdila řazená do 11ti vozových souprav. Soupravy lze potkat zkrácené na 10 a 8 vozů na linkách Čuó-Sóbu kankó a okružní trati Musašino.
Řídící vůz KuHa231-500
Máme 2 vozy. Model
Motorový vůz MoHa231-500
Motorový vůz MoHa230-500
Máme 3 vozy. Model
Vložený vůz SaHa230-500
Máme 3 vozy. Model
9-Elektrická jednotka řady 581
Jedná se o dvousystémovou elektrickou jednotku vhodnou jak pro denní, tak po rychlé úpravě i pro noční lůžkové expresy. Řazeny byly původně jako 12ti vozové, později zkrácené do 10ti vozových souprav. Vyrobeny byly v letech 1967-72 v počtu 21 souprav a až do zprovoznění Sanyó šinkansenu 15. 3. 1975 jich 16 jelo každou noc mezi západním Honšú a ostrovem Kjúšú. Tyto jednotky musely zvládat denní proběh až 1500 km/den rychlostí až 120 km/h. Po zprovoznění Sanyo šinkansenu jejich stav rychle klesá a řada v roce 1986 zaniká. Vliv na to měly především dodávky nových lůžkových vozů 14. a 24. série a nové denní elektrické jednotky řad 183 a 485.
Čelní vůz KuHaNe581
Máme 2 vozy. Model
Motorový vůz MoHaNe580
Motorový vůz MoHaNe581
Máme 3 vozy. Model
Vložený vůz SaHaNe581
Máme 2 vozy. Model
Vložený "GreenCar" SaRo581
Máme 1 vůz. Model
Restaurační vůz SaŠi581
Máme 1 vůz. Model
10 - Elektrická jednotka řady 381 "Šinano"
Pro obloukovité tratě Japonsko se koncem 60. let ukázaly stávající vlaky rychlostní maximum a další zvyšování rychlostí se ukázalo možné jen zavedením naklápěcích souprav. V letech 1970 - 71 probíhalo testování naklápěcího zařízení na zkušební soupravě a v roce 1972 JNR představily naklápěcí jednotku řady 381 s pasivním naklápěním vozové skříně. Následující rok začaly nové jednotky jezdit jako tokkjú Šinano, který postupně nahradil expres Kiso a jezdily i další vlaky (Kurošio, Jakumo).
Rok před vyrobením prvního sériového "Pendolina" v Itálii tak Japonsko ukázalo cestu jak dále zrychlit dálkovou osobní dopravu. Vyrobilo se nakonec 31 souprav a dodávány byly až do roku 1986. V trase Nagoja - Nagano jezdily dlouhých 33 let, na vlaku Jakumo (Okajama - Izumoši) se lze tímto vlakem svést i dnes. Systém naklápění řady 381 byl po mírném vylepšení použit i dalších expresních vlacích zejména na ostrově Šikokú.
Původně jezdily řazené jako 7mi až 9ti vozové jednotky, později často zkracovaná až na 3 vozy.
Čelní vůz KuHa381
Máme dva čelní vozy. Model
Vložený motorový vůz MoHa380
Máme 3 vozy. Model
Vložený motorový vůz MoHa381
Máme 3 vozy, jeden je poháněcí. Model s pohonem Model bez pohonu
"GreenCar" SaRo381
Máme 1 vůz. Model
11 - Elektrická jednotka řady 183 "Čuó liner"
Elektrická jednotka řady 183 vychází ze starších jednotek řad 485 a jejích derivátů. Je to stejnosměrná expresní jednotka jezdící paprskovitě kolem Tokia na všechny strany. Postupně v letech 1972 - 82 bylo vyrobeno 512 vozů sestavených do jednotek od 4 až do 12ti vozových souprav. Kromě expresů sloužily i v příměstské dopravě na tzv. "linerech", což jsou jednosměrné povinně místenkové vlaky svážející cestující ráno do metropole a večer zpět. Svezení jednotkou řady 183 bohužel dnes už není možné, poslední souprava byla odstavena v létě 2015.
Naše jednotka představuje vlak "Čuó Liner" v devítivozovém provedení.
Čelní vůz KuHa183
Máme 2 čelní vozy. Model
Motorový vůz MoHa182
Máme 3 vozy, jeden je s motorkem. Model Model s motorkem
Motorový vůz MoHa183
Máme 3 vozy. Model
Vložený "GreenCar" SaRo189
Máme 1 vůz. Model
12 - Elektrická jednotka řady 189 "Asama"
V roce 1975 byla vyrobena vylepšená verse jednotky řady 183, určené pro sklonově extrémní trať Šin-Etsu (Takasaki - Nagano - Džoecu - Nígata). Jednotky jednak musely zvládat obtížné zimní podmínky, a současně být schopny vyjet úsek Jokokawa-Karuizawa se sklony až 67%. Proto má proti řadě 183 vylepšené brzdy a je vybavena zásuvkami pro ovládání z pomocného dvojčete lokomotiv EF63 (při sunutí strojvedoucí z jednotky jen hlásil návěsti kolegovi na postrku, ve směru dolů jelo dvojče vpředu a strojvedoucí na jednotce měl volno).
Pro větší pestrost má jednotka 189 nátěr expresu "Azusa", na který byla též nasazována ve svém volnu spolu s jednotkami řad 181 a 183. Jednotka může jezdit řazená jako 9ti nebo 11ti vozová jednotka.
Touto jednotkou se již bohužel nesvezete - loni (2019) dojezdila poslední souprava.
Čelní vůz KuHa189
Máme 2 vozy. Model
Motorový vůz MoHa188
Máme 4 vozy. Model
Motorový vůz MoHa189
Máme 4 vozy, jeden je s motorkem. Model Model s motorkem
Vložený "GreenCar" SaRo189
Máme 1 vůz. Model
13 - Elektrická jednotka řady 489 "Hakusan"
Elektrifikací tratě Šin-Etsu v polovině 60. let umožnila elektrickou vozbu v trase Tokio - Nagano - Džóecu a po hlavní trati Hokuriku dále podle pobřeží. Původní klasické soupravy nebyly moc praktické kvůli úvrati ve stanici Naoecu (město Džóecu). Dvousystémové jednotky řady 485 ale nevyhovovaly pro provoz přes průsmyk Usui a musely jezdit více na severozápad až do Nagaoky a odtuď po trati Džóecu do Takasaki. Taková zajížďka byla nežádoucí a léta obsluhovaná jen jedním párem "tokkjú" Hakutaka. Proto byl vyvinut nový typ jednotky s upraveným brzdovým systémem a úpravou pro ovládání z lokomotiv typu EF63. V roce 1972 tak vyjela jednotka řady 489 a jejím působiště se na 25 let stalo depo Kanazawa. 3x denně zajížděla z Kanazawy až do Tokia a ve volnu jezdila nejenom zkrácený "tokkjú" Asama, ale zaskakovala i za jednotky řady 485 na Hakutace. Uzavřením trati v průsmyku Usui znamenal konec vlaku Hakusan a začátek odstavování nepotřebných jednotek. Nově totiž se vypravovaly jen na noční "tokkjú" Noto a na to stačily 3 jednotky (2 v turnusu a 1 záložní). Ukončení provozu vlaku "Noto" v roce 2012 znamenal definitivní konec provozu. Žádná jednotka bohužel nebyla zachována.
Čelní vůz KuHa489-501
Model, identicky vypadá čelní vůz KuHa489-1. Předlohy obou čelních vozů existují (KuHa489-1 je v železničním muzeu v Kjótu, KuHa489-501 je vystavena na pomníku v Komacu). Více vozů se nedochovalo.
Motorový vůz MoHa488-207
Model, téměř identicky vypadá motorový vůz MoHa 488-203, ale ten je vybaven motorem. Model s motorem
Motorový vůz MoHa489-22
Model, identicky vypadá vůz MoHa489-18.
Vložený "GreenCar" SaRo489-23
Bufetový vůz MoHa489-18
Motorový vůz MoHa488-2
Motorový vůz MoHa489-2
14 - Elektrická jednotka řady 485 "Hakúčó"
Elektrická jednotka řady 485 je universální dvousystémová expresní jednotka. V provozu byla v letech 1964 až 2019 a byla k vidění doslova od Sappora po Kagošimu. Řazena byla obvykle do 10ti- až 13ti vozových jednotkách později z provozních důvodů zkracovaných. Jednotky prošly za provozu řadou úprav, takže starší jednotky vypadaly identicky jako řada 181, z jejichž předchůdců ostatně pochází, zatímco novější vozy byly skoro identické s řadou 183/189. Konstrukční rychlost jednotek byla 160 km/h, za provozu však většina jezdila maximální rychlostí 120 km/h, protože vyšší rychlosti byly povoleny jen na trati Kosei (Kjóto - Ómi-Šiotsu a dále na Kanazawu) a v Seikanském tunelu (po úpravě 140 km/h) a až na sklonku provozní éry byla zprovozněna první trať vhodná na rychlost 160 km/h (spojovací trať mezi městem Džóetsu a tratí šinkansenu, otevřena 1994). Na této trati ale měly plnou rychlost povoleny již jen novější jednotky řad 681/683, starší řada 485 již pro své stáři konstrukční rychlostí jezdit nesměla.
Vlak Hakúčo byl v provozu v letech 1965 až 2001 původně jako motorová jednotka řady KiHa80, od roku 1972 až do konce provozu již jako jednotka řady 485. 13ti vozová souprava nabízela výkon téměř 4 MW a ten se používal zejména na četných rozjezdech. Na severu Honšú jsou většinou jednokolejné úseky se symetrickými výhybkami ve stanicích, takže stanicemi se projíždělo většinou jen 45 až 60 km/h, zatímco traťové rychlosti byly 90 - 120 km/h. Zvuk jednotek je pro našince povědomý a velmi připomíná jednotky řad 471 a novějších vozidel z plzeňské Škodovky.
Model představuje jednotku ve stavu kolem roku 1976.
Čelní vůz KuHa481
Máme 2 vozy, model
Motorový vůz MoHa484, starší provedení
Máme 3 vozy, model
Motorový vůz MoHa484, novejší provedení
Máme 1 vůz s motorkem, model
Motorový vůz MoHa485, starší provedení
Máme 3 vozy, model
Motorový vůz MoHa485, novější provedení
Máme 1 vůz, model
"GreenCar" SaRo481
Máme 2 vozy, model
Restaurační vůz SaŠi481
Máme 1 vůz, model
A pro porovnání skutečný vlak
15 - Elektrická příměstská jednotka řady 113
Začátkem 60. let bylo patrné rychlé zastarávání válečných či raně poválečných elektrických jednotek a pro stále rostoucí poptávku po příměstské dopravě kolem velkoměst bylo nutno vyvinout nové elektrické jednotky. Pro dojíždění na střední vzdálenosti od měst (40-100 km) byla zvolena třídveřová varianta. V roce 1963 tak vyjely první jednotky v 11ti vozovém provedení s dvěma vloženými "greencary" na trať Tokaido nejen kolem Tokia, ale i v mnohoměstí Kjóto-Ósaka-Kóbe. Postupně obstadily všechny tratě od Tokia po Šimonoseki a počet vyrobených vozů se v roce 1989 zastavil na čísle 3007. Dnes jsou již jejich řady silně prořídlé a dvě spojené jednotky do 15ti vozové soupravy bohužel už nikdy nepotkáme, ale s klasickou 4vozovou jednotkou se kolem Okajamy stále projet dá.
Model představuje variantu 11ti vozové jednotky s 2 vloženými "GreenCary" ve stylu trati Tokaido v letech 1963 - 2006.
Čelní vůz KuHa111
Máme dva čelní vozy (1 jednotku). Model
Motorový vůz MoHa112
Máme 3 vozy, jeden z nich je s pohonem. Model
Motorový vůz MoHa113
Máme 3 vozy. Model
Vložený vůz SaHa111
Máme 1 vůz. Model
Vložený "GreenCar" SaRo110
Máme 2 vozy. Model
A zde máme snímek dvou spojených jednotek řady 113 jedoucí mezi Ósakou a Kóbe.
16-Elektrická zastávková jednotka řady 103
Modernizace zastávkových vlaků začala v roce 1957 výrobou jednotek řady 101 (jsou vzhledově identické), jejichž počet se v roce 1969 zastavil na čísle 1535. V roce 1963 tak souběžně začíná výroba mírně modernizované verse označené jako řada 103, které se nakonec za 20 let výroby vyrobilo dodnes v Japonsku nepřekonaných 3447 vozů. Nicméně soumrak pro obě řady přišel v druhé polovině 80. let. Dodávky nových jednotek je postupně vyřazovaly, až v roce 2003 řada 101 zaniká (byť několik jednotek ještě nějaký čas zůstalo u společnosti Čičibu). Řada 103 je na tom jen o málo lépe a několik posledních jednotek jezdí kolem Nary a Fukuoky.
Model představuje typický vlak příměstké linky Óme v prefektuře Tokio v pětivozovém provedení.
Čelní vůz KuHa103
Motorový vůz MoHa102
Motorový vůz MoHa103
Čelní motorový vůz KuMoHa103
17-Elektrická jednotka řady 103, série 1000
V šedesátých letech došlo v prvnímu propojení železniční tratě a tratě tokijského metra. Protože se přímá linka přes centrum města podzemím vyplatila, došlo u dalších nově otevíraných linek metra k výstavbě nájezdů do přilehlých železničních stanic. Jednou z těchto linek metra je i linka metra Čijoda. Ta umožňuje obousměrný provoz mezi tratěmi společnosti Odakyu a tratí Džóban na státní síti. Aby se nemusely platit poplatky za drážní cestu u jednotlivých dopravců, byl vytvořen společný turnus všech tří dopravců (Odakyu, JNR a Tokyo Metro) s počtem vozidel určeným kilometrickým proběhem u jednotlivých dopravců. Státní dráhy sáhly po osvědčených jednotkách řady 103, které prošly pouze nutnými úpravami pro provoz na síti metra.
V provozu od roku 1974 do roku 2003, od roku 1987 však už nezajížděla na síť metra, kde byla nahrazena řadou 203. Máme desetivozovou jednotku a narozdíl od jednotek řady 113 lze tuto jednotku spojit s jednotkou řady 103, stejně jako se to za provozu dělalo na trati Džóbán v přepravní špičce.
Čelní vůz KuHa103-1000
18-Elektrická expresní jednotka řady 185-200 "Kusatsu"
Začátkem 80 let již jednotky řad 155, 165 či 169 začaly ukazovat svůj věk, již nenabízely požadovaný komfort a nestačily na stále kratší jízdní časy mezi četnými stanicemi. Dráhy se proto rozhodly objednat dva podtypy jednotek pro expresní vlaky s možností záskoku v příměstské dopravě, jeden pro teplejší pobřežní klima v Tokiu (řada 185) a druhý v odolnější variantě vhodný pro provoz v horách středního Honšú (řada 185-200). Oba podtypy se odlišovaly pouze kosmeticky.
Podtyp 185-200 byl dodáván v letech 1981 a 1982 v celkovém počtu 228 vozů (16 sedmivozových jednotek). Z počátku jezdily společně se staršími jednotkami řad 165 a 169, ale ty rychle vytlačily z provozu a od roku 1983 se usadily na vlacích jezdící z tokijského nádraží Ueno přes Takasaki do Karuizawy či do Minakami nebo do lázní Kusatsu. Jednotky jezdily běžně v páru (dělily se ve stanici Šibukawa) a byly upravené pro provoz s párem lokomotiv EF63 přes průsmyk Usui. Běžné byly vzájemné záskoky s podtypem 185 či služba na příměstkých "linerech". Po roce 1997 končí jejich nasazení na Karuizawu a jezdí přednostně "linery", navíc frekvence expresů na okolních tratí po roce 2000 postupně klesá. Hřebíčkem do rakve jsou dodávky náklápěcích jednotek E353 na trať Čuó, které odsud vytlačily sice postarší, ale stále mnohem mladší (vyrobeny v letech 2001 - 2003´) jednotky řady E257. Bylo rozhodnuto o modernizaci jednotek E257 na podtyp E257-500 a postupné odstavení jednotek řad 185 a 185-200. Od roku 2022 vyjíždějí oba podtypy již jen na zvláštní jízdy a 1. srpna 2023 jsou poslední jednotky přistaveny do šrotu. Žádná jednotka se nezachovala.
Model představuje typickou sedmivozovou jednotku s jedním "greencarem" a 4 vloženými standardními vozy jako expres "Kusatsu" (Ueno - Takasaki - Šibukawa - Manza-Kazawaguči) Souprava může jezdit samostatně nebo spojena s jednotkou řady 165 "Jukemuri" jak se v reálu po několik měsíců dělo v úseku Ueno - Šibukawa. Výrobcem modelu je Tomix.
19-Elektrická expresní jednotka řady 165 "Jukemuri"
V padesátých letech vznikla s rozvojem elektrizace v Japonsku potřeba vozidel pro elektrickou trakci. Tehdy nová jednotka typu 91 (později přeznačena na řadu 153) ukázala cestu, ale sama měla ještě dost nedostatků. Jejich odstraněním vznikl základ pro širokou paletu nových jednotek ať už příměstských nebo expresních a to pro všechny napěťové soustavy v Japonsku. Dokonce byly vyvinuty i typy pro školní výpravy po Japonsku.
Jednotky řady 165 byly vyráběny v letech 1963 až 1970 jako výkonnější varianta předchozího typu 153 pro expresní vlaky na stejnosměrné napěťové soustavě. Šlo o třívozové jednotky doplňované samostatnými "Greencary" či jídelními / bistro vozy. Běžně jezdily i 3 spojené jednotky s porůznu vloženými vozy. Tento koncept umožňoval jednak vytvořit prakticky libovolné řazení, ale také umožnoval snadno odpojit nebo připojit některou z jednotek, což se v praxi běžně dělalo. Slabou stránkou byl "komfort" jízdy daný podvozky a později nízká povolená rychlost (pouze 110 km/h). Částečná náhrada přišla již začátkem 80. let s jednotkami řady 185, další odstavování způsobilo postupné převádění vlaků typu "kjúkó" na kategorii "tokkjú", kde kromě vyššího příplatku se zpravidla nasazovaly novější soupravy řad 183/485 místo původních jednotek. Jejich posledním vlakem byl "tokkjú" Tokai mezi Tokiem a Šizuokou, kde dojezdily v roce 2003. Nedochovala se žádná ucelená jednotka, pouze samostatné vozy.
Modelová souprava představuje dvě spřažené třívozové jednotky s vloženým "greencarem" jako expres "Jukemuri" Ueno - Takasaki - Šibukawa - Išiuči. Výrobcem modelu je Tomix. Souprava může jezdit spojená s expresem "Kusatsu". Model Předloha
20-Elektrická expresní jednotka řady 455 "Matsušima" a "Bandai"
Jednotky řady 455 jsou dalším vývojem řady 155. Jde o dvousystémové expresní jednotky určené pro provoz v regionu Tóhoku pro napěťové soustavy 1500V DC a 20kV 50Hz AC. Prakticky identické jednotky řad 475 jezdily na trati Hokuriku nebo zajížděly na Kjúšú, kde je odlišná frekvence v troleji (60 Hz). Vyráběny byly v letech 1965-1968. Jednotky byly upravené pro zimní podmínky v Tóhoku a měly zesílené brzdy, což se v praxi používalo na trati Oú, kde jsou sklony až 3%. Stejně jako jednotky řady 155 jsou i tyto jednotky v základě třívozové, ale běžně jezdilo více spojených jednotek s vloženými vozy dle potřeby.
V roce 1982 došlo k výraznému útlumu provozu těchto vlaků s otevřením souběžného Tóhoku šinkansenu , a tak se jednotky začaly nasazovat jako zastávkové vlaky, část prošla i úpravami interiéru. Zde vydržely až do prvních let 21. století, kdy s příchodem nových jednotek řad E501, E531 a 701 došlo k jejich definitivní náhradě. Poslední zvláštní vlak jel roku 2007, od té doby je možno vidět původní jednotku pouze v muzeu v Saitamě a to ještě rozdělenou na vozy (byť spojení vozů do jednotky je teoreticky možné). Společnost Ečigo-Tokimeki nicméně sestavila vlastní jednotku řady 455 poslepovanou ze starších osobních jednotek, kterou nasazuje na zvláštní vlaky kolem Tojamy.
V modelu máme dvě soupravy dvou expresů a to expresu "Matsušima" Ueno - Sendai a expresu "Bandai" Ueno - Aizu-Wakamatsu - Kitakata. Oba expresy jezdily spojeny mezi Uenem a Korijamou do 13ti vozové soupravy, kde se dělily. Přední část pokračovala přes Fukušimu do Sendai, zadní část jela zpět na trať Banetsu-tó a s úvratí v Aizu-Wakamatsu do Kitakaty. Výrobcem obou jednotek je Kato.
"Matsušima" představuje dvě jednotky řady 455 s vloženým "greencarem" a bistro vozem. Model
"Bandai" představuje dvě jednotky řady 455 s vloženým "greencarem". Model
21-Motorový elektrický vůz KuMoJuNi74-1
Co dělat s již jednou modernizovaným vozem, jehož hodnota je díky modernizaci pořád příliš vysoká na šrotaci? Tento problém řešily J.N.R. v 60. letech, kdy postupné dodávky nových elektrických jednotek vytlačovaly z výkonů starší, ale ne zase tak staré poválečné vozy. Vůz MoHa72 081 byl vyroben v roce 1945 v Ósace jako čelní motorový vůz MoHa63 247. Poválečná konstrukce vykazovala řadu bezpečnostních nedostatků a proto byla celá řada přistavena začátkem 50. let k celkové rekonstrukci včetně nové skříně. Náš vůz vyjel z dílny jako vložený motorový vůz MoHa72 081. V ucelené jednotce jezdil do roku 1962, kdy byla jednotka pro nadbytečnost odstavena. Vůz však místo šrotace čekala opět nová skříň shodná s řadou 103, ale adaptovaná na přepravu novin, balíků a pošty. Až do roku 1985 býval k vidění nejčastěji spojen se soupravou jednotek řady 113 z Tokia do Atami, ale jezdil i na dalších tratích kolem Tokia někdy sólo, někdy s dalšími vozy stejné řady. Po ukončení přeprav vlakové pošty byl vůz odstaven a v roce 1986 sešrotován.
Narozdíl od skutečné předlohy není možný provoz vozu v soupravě s jednotkou řady 113.
A tady je snímek z pravidelného provozu na trati Tokaido.
22- elektrická jednotka řady 151 "Kodama"
V 50. letech se ukázalo, že klasické soupravy tažené lokomotivou nemůžou na lehčích poválečných kolejnicích dosahovat požadovaného výkonu pro stále rychlejší vlaky. Řešením byly první expresní elektrické jednotky v Japonsku, vyvinuté skutečným mozkem tehdejších železnic - panem Hideo Šimou. Nové jednotky původní řady 20 přinesly řadu novinek, především v pojezdové části (první použití vzduchového vypružení v Japonsku). Nasazovány byly na dva elitní expresy své doby : Kodama (Tokio - Kodama / Kóbe) a Tsubame (Kjóto/ Ósaka - Okajama - Hirošima - Šimonoseki).
Při maximální rychlosti 110 km/h dokázala Kodama ubrat 50 minut (po rekonstrukci tratě Tokaido dalších 20 minut) na čas 6 hodin 50 minut, a to již umožňovalo cesty do Tokia / Ósaky "na otočku", proto název vlaku (Kodama znamená ozvěna). Nutno však říct, že dobrého času se dosáhlo především naprostým minimem zastávek (stavělo se jen v Šinagawě, Jokohamě, Nagoje a Kjótu). Jeho životní etapa ale byla krátká, trvala jen 8 let. Po zprovoznění Tokaido šinkansenu byla část jednotek upravena na řadu 181, část sešrotována.
Předloha naší jednotky byla vyrobena jako pátá jednotka řady 20 (v roce 1959 přeznačena na řadu 151) v devítivozové soupravě. V roce 1960 byly doplněny další 3 vozy a vznikla dvanáctivozová jednotka. Jednotka taktéž prošla úpravou po napájení čelních vozů z dvousystémové jednotky řady 420, což jednotce umožňovalo dojet z Modži pod střídavým napětím až do Hakaty a zpět, přestože šlo o čistě stejnosměrné jednotky. Jednotka byla v roce 1966 přestavěna na jednotku řady 181, ale v provozu vydržela jen do roku 1975, kdy byla odstavena a sešrotována. Dva vozy ale měly štěstí na delší život: vložený vůz SaHa 151-5 se dočkal rekonstrukce na služební motorový vůz KuMoJa 191-1 (zrušen 1983) a především čelní vůz KuHa 151-5, který po dvou přestavbách na čelní vůz KuHa481-502 vydržel v provozu až do roku 1991.
Model odpovídá stavu jednotky v roce 1963, tedy v období před zrušením vozových tříd.
Čelní řídící vůz 1. třídy KuRo 151-5
Vložený vůz 2. třídy MoRo151-5
Vysokorychlostní vlaky aliaz "Šinkanseny"
Zde uvedené jednotky jsou v reálu provozované na standardním rozchodu. Vysokorychlostní tratě v Japonsku tvoří dva zatím oddělené kolejové systémy a to jižní Tokaido/Sanjó/Kjúšú šinkansen a severní Tóhoku-Hokkaidó šinkansen s odbočnými tratěmi Džóecu a Hokuriku a dvěma tratěma "minišinkansenu" přestavěné z původních tratí s kapským rozchodem. Jižní systém je napájen střídavým napětím 25kV s frekvencí 60 Hz, severní systém má stejné napětí ale frekvenci 50 Hz (mimo úsek Hokuriku šinkansenu jižně od Itoigawy, kde je použita frekvence 60 Hz).
šinkansen série 100
na kolejišti se tato jednotka označuje jako "Hikari" (ひかり, záblesk)
Druhá generace jednotek pro Tókaidó/Sanjó šinkansen přišly v roce 1985. Přinesly kromě nového designu také patrové "greencary" a jídelní vozy. Nasazovány byly na elitní vlaky "Hikari" a "Nozomi". Měly však stále maximální rychlost pouze 230 km/h a to už tehdy bylo málo. Proto je již po 5 letech střídal nový typ jednotek "300" a jednotky série "100" se přesunuly na pomalejší vlaky "Kodama". Poslední jednotka byla stažena z provozu v roce 2012.
Máme 16ti vozovou jednotku od společnosti Kato.
šinkansen série 200
na kolejišti se tato jednotka označuje jako "Aoba" (あおば, zelené listy)
Jednalo se o první jednotky určené pro trať Tóhoku šinkansenu, zprovozněnou 23 června 1982 v úseku Ómija (Saitama) - Sendai - Morioka, později prodlouženou po etapách na nádraží Tokio (1991) a na severu do Hačinohe (2002) a Aomori (2010). Zaroveň jezdily i na druhé trati z Ómiji přes Takasaki do Niigaty. Provoz zahajovaly jako 12ti vozové jednotky, později ale i ve versích po 8, 10, 13 a 16 vozech. V provozu byly na výběhových spojích až do dubna 2013, bohužel žádná souprava se nezachovala celá, větší počet vozů je ale umístěn po různu v celém Japonsku.
Jednotky se vyráběly ve dvou variantách: starší design s kulatým čelem jako série 0 a novější s ostrým čelem jako série 100. Obě verse se vyráběly současně, takže nelze podle čela říct která jednotka je starší a která novější. V modelu jsem zvolil variantu se starším designem, protože nový design již má jednotka "Hikari"
šinkansen série 300
Tokaido šinkansen se dostal v 80. letech na hranu své kapacity a již nestačilo prosté přidávání jednotek. To spolu s konkurencí letecké dopravy si začalo vynucovat zrychlení dopravy vyšší dovolenou rychlostí i zrychlením. Vývoj byl zpomalen rozpadem státních drah a následným rozdělením trati a vozidel mezi nástipnickými společnostmi JR Central ( Tokaido šinkansen) a JR West (Sanjó šinkansen). Obě společnosti šly cestou společného vlaku a výsledkem byla v roce 1990 výroba prototypu série 300. Velkou změnou proti předchozím typům bylo prvně použití zaobleného čela proti klasické "střele", což umožnilo těmto jednotkám jezdit maximální rychlostí 270 km/h, zatímco starší vlaky mohly jen 230 km/h a i to jen některé. V letech 1990 - 1998 bylo vyrobeno celkem 69 16ti vozových jednotek. Nasazovány byly přednostně na nejrychlejší vlaky "Nozomi", ale ještě během výroby se s dodávkami vlaků série 500 přesunovaly na pomalejší vlaky "Hikari" a "Kodama", odkud vytlačovaly starší jednotky sérii 0 a 100. Jejich provoz neohrozily ani další nové vlaky série 700, ale až jejich vylepšená verse N700. Poslední vlak vedený jednotkou 300 jel dne 16. 3. 2010. Bohužel nedochovala se kompletní jednotka, ale jen několik vozů.
Máme 16 vozovou soupravu od společnosti Kato
šinkansen série 500
Rychlost 270 km/h za hodinu stačila pro Tokaido šinkansen, ale nebyla dostatečná pro Sanjó šinkansen. JR West si nechaly v roce 1992 vyrobit prototypovou jednotku 500-900 též zvanou WIN350. Ta byla vybavena aktivním naklápěním vozidel a schopná jet rychlostí až 350 km/h. Zkoušky ukázaly, že trať Sanjó šinkansen vyhovuje na rychlost 300 km/h a protihlukových úpravách i vyšší. V letech 1995 - 1998 proto bylo vyrobeno 9 sériových jednotek o 16 vozech pro vlaky "Nozomi". Jednotky mají zcela nový design a jsou schopné jet rychlosti až 320 km/h, nicméně dodnes jezdí maximálně jen 300 km/h.
Nástup série N700 znamenal změnu působiště a hlavně zkrácení jednotek na 8 vozů. Nově jezdí jako vlaky "Kodama", "Hikari Rail Star" nebo "Sakura" na tratich Sanjó a Kjúšú šinkansenu (ze Šin-Ósaky přes Fukuoku až do Kagošimy), do Tokia však od té doby již nejezdí. Dodnes je stále 6 jednotek denně v provozu, některé i v aktraktivních nátěrech.
Náš model představuje 16 vozovou jednotku ve stavu krátce po vyrobení od společnosti Tomix
šinkansen série 700
na kolejišti se jednotka označuje jako "Nozomi" (のぞみ, naděje)
Série 700 přinesla zcela nové "kachní" čelo jednotky pro snížení hluku při průjezdu četnými tunely. V roce 1999 vyjela první šestnáctivozová jednotka pro vlaky Tokio - Ósaka - Fukuoka a o rok později osmivozová varianta pro trať Sanjó.
Pro trať Tokaido ale jednotky neměly dostatečné zrychlení a již po roce 2005 odcházejí z elitních vlaků "Nozomi" na pomalejší "Kodamu a "Hikari". Nicmémě až v roce 2020 byl počet nových jednotek série N700 dostatečný pro jejich vyřazení z tratě Tokaido. Kratší varianta je stále v provozu mezi Ósakou a Fukuokou a to na vlacích "Hikari rail star".
Jednotka je dlouhodobě nekompletní - chybí řídící set (původní Jirkův set - odvezen jeho synem). Po jeho sehnání bude opět vystavována
na kolejišti se tato jednotka označuje jako "Tsubasa" (つばさ, křídla)
šinkansen E2
na kolejišti se tato jednotka označuje jako "Jamabiko" (やまびこ, odraz)
Jednotky E2 jsou určeny pro tratě Tóhoku a Džoecu. Nasazovány byly původně na všechny vlaky na obou tratích, kde nebyla potřeba patrová jednotka. V současnosti je v provozu již jen polovina původního počtu jednotek, nasazovaná na zastávkové vlaky "Nasuno" a středně rychlé "Jamabiko" na trati Tóhoku. Na trať Džóecu v současné době již nezajíždí.
Máme jednotku od společnosti Kato.
šinkansen E3
na kolejišti se tato jednotka označuje jako "Tsubasa" (つばさ, křídla)
Tyto jednotky byly určeny pro vlaky "Tsubasa" jezdící mezi Tokiem a Jamagatou, a "Komači" jezdící mezi Tokiem a Akitou. Z Tokia do Fukušimy (Tsubasa) či Morioki (Komači) jedou většinou spojeny s vlakem Tóhoku šinkansenu, z Fukušimy/Morioky potom pokračuje jednotka po přestavěné konvenční trati. Přestože byly vyráběny v letech 1995-2005, poměrně krátce byly vytlačeny z vlaků Komači jednotkami série E6 a i na vlacích Tsubasa se nad nimi již stahují mračna s blížícím se příchodem nových jednotek série E8.
Máme dvě jednotky: Variantu E3-1000 od Tomixu a E3-2000 od Kata
šinkansen E4 "Max"
Max představuje anglickou zkratku "Multi amenity express" neboli expres plný výbavy (pro pohodlí cestujících)
Patrové jednotky E1 byly úspěšné, ale bylo jich málo a kapacitně se nehodily všude. Navíc nešly s ničím spojit, takže občas jezdily prázdné a občas naopak narvané k prasknutí. V roce 1997 tak přišla řada E4 v osmivozovém provedení. To umožňuje provoz ve spřažených soupravách jak dvou jednotek E4 v přepravní špičce, tak provoz s jinou jednotkou při slabší přepravní potřebě. Celkem jich bylo vyrobeno 26. Jejich slabinou je nízká maximální rychlost na šinkansen (jen 240 km/h). V současnosti jsou všechny staženy z provozu a nahrazeny novými jednotky typu E5.
šinkansen E5
na kolejišti se tato jednotka označuje jako "Hajabusa" (はやぶさ, sokol stěhovavý)
Série E5 je původně určena pro tah Tokio - Tóhoku - Hokkaido spolu se sesterskou sérií H5 vlastnící společností JR Hokkaido, nicméně v současnosti zajíždí i na trať Džoecu jak se postupně odstavují starší jednotky sérií E1, E2 a E4. Jsou provozovány jako desetivozové, případně jezdí spojené s jednotkami sérií E3 (Tsubasa) a E6 (Komači). V současné době jezdí maximální rychlostí 320 km/h.
Máme jednotku od společnosti Kato.
šinkansen E6
na kolejišti se tato jednotka označuje jako "Komači" (こまち
, nádhera)
Tyto jednotky jsou určeny pro přímé spojení Tokia s Akitou prostřednictvím vysokorychlostní tratě Tóhoku a přerozchodovaných tratí Tazawakó a Ou (tzv minišinkansen). Umožňují rychlost až 320 km/h po standardní trati šinkansenu a 130 km/h po upravené konvenční trati. Mezi stanicemi Tokio a Morioka jezdí většinou spojeny s některým z četných dálkových vlaků "Jamabiko", "Hajate" a "Hajabusa".
Máme jednotku od společnosti Kato. Může být provozována samostatně nebo v soupravě s jednotkou E5.
šinkansen série 932-3000
na kolejišti se tento vlak označuje jako "Doctor Yellow" podle jeho výrazného zbarvení.
Tento vlak vlastní společnost JR Central a jde o upravenou sedmivozovou jednotku série 700 určenou pro měřící a zkušební jízdy tratí Tokaido/Sanjó/Kjúšú.
Máme jednotku od společnosti Kato.